Procházím si teď jedním z nejdivnějších období mého života.

Jsem zamilovaná. Denně si píšeme zprávy. Denně chatujeme. To všechno je však, bohužel, jen v přátelské rovině. Jsem nešťastně zamilovaná.

Neustále mám pocit, že už se nikdy nenadechnu. Hruď mám sevřenou neviditelným korzetem a srdce splašeně bije na poplach. Už měsíc jsme se neviděli, to mi však nebrání k návratům k našemu poslednímu objetí. Omluvte tenhle můj výlev, tenhle článek bez úrovně. Ale jak jsem řekla, budu zde psát o všem. Jsem holka, miluji ten pocit, že jsem zamilovaná. Nejlepší je, když Vám někdo lásku opětuje, protože ..

My holky prostě milujeme, když můžeme nosit jeho vytahaný tričko a spát v něm, milujem když mu něco seberem a on se rozlobí ..

Milujem jeho pohledy , doteky , polibky a smích ..
Když vedle něj spíme, vždycky se k němu přitiskneme, aby jsme se cítily v bezpečí ..

Milujem, když se ráno probudíme dřív než on a koukáme na něj, jak roztomile spí..
Ty jeho chvilky nás buzerovat a pak se mazlit ...
Ty jeho ústa nám připadají tak sladký. že ho musíme políbit ..
Když nemá náladu děláme vše jen aby se zasmál ..

Jenže ne každá máme štěstí na opětovanou lásku. Ale ..

K čemu mi to je, že se za mnou kluci otáčí a pískají ...

→když mě žádný nechytne za ruku a neřekne: ,,Dejte si odchod! ta je moje! 

Závist potutelná, číhá, je nesmrtelná

Moje sestra mi nikdy nepřišla moc hezká. Samá ruka, samá noha. Piha pod nosem a vlasy barvy počůrané slámy. Já sama rozhodně ke třídním krasavicím nepatřím, ale moje kaštanové vlasy do půli zad mi jisté sebevědomí dodávají.

Jenže ségra roste a "bohužel" musím konstatovat, že roste do krásy. Z fleku by mohla dělat modelku. Dlouhé nohy, piha krásy na obličeji, štíhlá postava. I ty prsa jí rostou rychleji než mě (a to je o čtyři!!! roky mladší). Zatímco já se výškově zasekla na prvním stupni, ona roste dál a dál. Je jako slunečnice, která natahuje svůj krk ke Slunci. 

Dneska ráno, když jsem ji pozorovala jak si rozčesává vlasy, jsem si uvědomila, že ve mě vyvolává spoustu protichůdných pocitů. Jsem pyšná. Ano, jsem pyšná, protože jen málokdo má tak pěknou sestru jako já.

Ale na druhou stranu jí závidím. Dlouhé nohy, chodidlo normální velikosti (s mojí 34 se žije fakt blbě) a pozornost kluků o které se mě může leda tak zdát. Zatímco o ní se kluci perou (a ona je s úsměvem odmítá) o mě sotva zavadí.

Kdyby byla "jen" pěkná, dalo by se to zvládnout. Ostatně jednou, stejně jako já, zestárne a bude mít vrásky. Ale ona na co sáhne, to se jí daří. Umíš šít, vařit, zpívat, tancovat, hraje na kytaru a na housle, sportuje. Na rozdíl ode mě, kavárenského povaleče, je zkrátka naprosto renesanční. 

Milá sestro, jestli tohle čteš, odkroj mi prosím trochu tvé krásy, přidej jedno (nebo dvě?!) velikosti chodidla, předej mi trochu té šikovnosti a já ti přísahám, že už nikdy ti nebudu závidět. Do té doby budeš však muset vydržet můj rentgenový pohled a závistivé poznámky. Co vy? Závidíte někomu? 

Příběh obyčejného šílenství

Začalo to vcelku nevinně. Na facebookové zdi se objevil odkaz. Z nudy jsem na něj klikla. Chvíli jsem zírala, pak mi však zazvonil mobil. Stránku jsem zavřela a vyrazila jsem na rande.

Po několika dnech (a jednom nepodařeném rande) se mi na zdi začalo objevovat stále více odkazů. Až jsem žasla, kolik mých přátel se do této komunity připojilo. Přes profil Punkové princezny jsem se dostala až na onen osudný profil. I přes poměrně malou fotku mi učarovaly Jeho oči. Kaštanově hnědé s jemnými odlesky černé. 

Za to odpoledne jsem projela celý jeho profil několikrát tam a zpět. A pak mě to napadlo... Pokud je to anonymní, mohu mu napsat cokoliv chci. Začalo to nevinným AHOJ. Skryti za anonymitou internetu jsme se den co den veřejně sbližovali. 

Po několika dnech jsem to nevydržela a i já jsem se připojila k této komunitě. Jako zběsilá jsem začala srdíčkovat vše, co se na jeho profilu objevilo. A on mi to, k mé obrovské radosti, oplácel. Den co den a později dokonce hodinu co hodinu jsem kontrolovala jeho profil. Stále častěji jsem se sama sebe ptala : "Odpověděl mi? Dal mi srdíčko nebo mi dokonce poslal dárek?" a hořela jsem nedočkavostí kdykoliv jsem se byť jen na několik hodin vzdálila od internetu.

Jednoho dne se shodou (ne)šťastných náhod můj profil smazal. Byla jsem neskutečně nešťastná! Měla jsem pocit, jako by mi někdo udělal díru do srdce. Ztratila jsem veškeré vzkazy, které mi můj Vyvolený zanechal.

Trvalo několik málo dní, než mi došlo, jak moc se mi ulevilo. Už žádný stres, že mi nenapíše. Už se nemusím rozčilovat nad každou zprávou od nějaké jeho "fanynky". Pro mě tahle etapa skončila. Před necelými dvěma dny jsem měla možnost setkat se se svým Hrdinou face2face a to co mi prozradil, mi vyrazilo dech. Prý je vše na jeho profilu jednou velkou, promyšlenou lží. Tahle informace mě z choroby zvané ASK vyléčila úplně. Už žádné vztahy přes internet, od teď jedině live! Jak jste na tom s ASK vy?

Vždycky jsem chtěla psát otevřeně. Bez obalu. Chtěla jsem psát o lásce, pocitech, zážitcích. O všem přesně tak, jak to cítím a jak se to skutečně událo. Vcházím do české blogspotové sféry, jsem dívka, která nemá obal.

Možná se Vám to bude zdát divné, ale i dívka bez obalu má slušné vychování, proto mi teď dovolte, abych se Vám v pár bodech představila:

• Jsem šestnáctiletá drzá holka.
• Miluji špagety na tisíce způsobů (jen ať jsou bez sýra, hub a uzenin).
• Jakožto blíženec jsem dívka dvou tváří - nesmělé a divoké Ká se ve mně neustále perou, však uvidíte.
• Jednou, až dospěji (jestli vůbec!), ze mě bude bohémská novinářka. Teď jsem "jen" bohémská středoškolačka.

To by pro začátek stačilo. Nemusím se hned od začátku před Vámi producírovat úplně odhalená, že. Na to ještě přijde čas.